Proč pomáhání při katastrofách nemusí být efektivní
Toto je volný překlad článku z webu Effektiv Spenden.
Nic neovlivňuje krátkodobé dárcovství více než přírodní katastrofy, které se objevují v médiích. Ty mohou během velmi krátké doby vyvolat celosvětovou vlnu ochoty pomoci a vést k miliardovým darům.
Radost z této štědrosti však může rychle vystřídat rozčarování, když se člověk začne blíže zabývat nákladovou efektivitou pomoci při katastrofách. Příliš často vede akutní touha pomoci ve vysoce politickém a emocionálním prostředí k zavádění méně rozumných opatření. Například již v roce 2006 došla více než tisícistránková zpráva Světové banky k závěru, že „pomoc při katastrofách je jednou z nejméně nákladově efektivních […] činností“. Jako důkaz tohoto tvrzení se uvádí řada podobných příkladů:
„Příležitost k záchraně životů je mnohem menší, než si humanitární agentury připouštějí. Během několika týdnů, ne-li dnů, se zájem obyvatelstva i úřadů přehoupne od pátrání a záchrany […] k obnově infrastruktury […] Po tsunami v roce 2004 se oběti v indonéském Banda Acehu nemohly dočkat návratu do normálního života, zatímco externí záchranáři stále ještě přijížděli ve velkém počtu.“
Záchranné práce při zemětřesení v íránském Bamu, při kterém v roce 2003 zahynulo více než 26 000 lidí, jsou ve stejné zprávě komentovány následovně:
„Mezinárodní společenství vynaložilo přibližně 10,5 milionu dolarů na zřízení přibližně 10 mobilních klinik, které dorazily 2 až 5 dní po zemětřesení, dlouho poté, co byly poslední oběti evakuovány do jiných íránských provincií […]. V případě íránského Bámu byly náklady na obnovu všech primárních a sekundárních zdravotnických zařízení i výukových institucí íránskou vládou odhadnuty na 10,75 milionu dolarů, což je částka velmi podobná té, kterou mezinárodní společenství vynaložilo na zřízení mobilních klinik.“
Lékaři bez hranic považují za jeden z problémů nedostatečnou koordinaci mezi organizacemi poskytujícími pomoc, zejména při katastrofách, kterým je věnována obzvláště velká pozornost médií. Například po zemětřesení na Haiti v roce 2010 se do pomoci během velmi krátké doby zapojilo více než 2 000 organizací. Nevyhnutelná byla duplicita úsilí a zbytečná konkurence mezi jednotlivými aktéry. Protože mnohé z nich nemohly v neznámé zemi pracovat samostatně, musely se spoléhat na logistickou podporu pracovníků OSN, což dále zatěžovalo jejich již tak omezené zdroje.
V tomto ohledu se jeví jako důležité podporovat svými dary v případě katastrofy zkušené profesionály – profesionály, kteří otevřeně hovoří o tom, kdy již nemohou další prostředky smysluplně využít, a kteří jsou v případě potřeby připraveni dárcovské prostředky také vrátit. Takto postupovali například Lékaři bez hranic v letech 2005 a 2011.
Pokud však chcete svým darem dosáhnout skutečně co největšího dopadu a pomoci co největšímu počtu lidí, měli byste se zaměřit na katastrofy, které jsou médii opomíjeny. Například na malárii stále umírá téměř 1 000 malých dětí denně a více než miliarda lidí na světě je nakažena červy. Těmto výzvám lze čelit osvědčenými zásahy, které jsou vysoce účinné, podložené uznávanými vědeckými studiemi a mimořádně nákladově efektivní. Další možností je podpora lidí žijících v extrémní chudobě pomocí přímých peněžních převodů. Tento přístup, který se stále častěji používá také při pomoci při katastrofách, ponechává rozhodnutí o tom, co je nejnaléhavěji potřeba, na postižených lidech, nikoli na mezinárodních organizacích.
Autor: Sebastian Schwiecker